Blíží se období Dušiček, čas, kdy se mnozí z nás na chvíli zastaví a vzpomenou si na ty, kteří už tu nejsou. Ticho hřbitovů, mihotavé plamínky svíček a chladný vzduch podzimních dní často otevírají místa, která v sobě během roku skrýváme. V Písku funguje již třetím rokem Poradna pro pozůstalé. Místo, kde lidé mohou mluvit o svém smutku, o ztrátě i o tom, jak se učí znovu žít.
„Když mi zemřel tatínek, měla jsem pocit, že jsem si nedopřála čas na truchlení,“ popisuje svůj příběh jedna z pozůstalých. „Péče o něj byla pomalá, klidná, ale po jeho smrti jsem se hned vrhla do práce. Teprve po čase jsem si uvědomila, že jsem potřebovala prostor jen být, zůstat v tichu a dovolit si smutek prožít.“ Podle terapeutky Lenky Kurcové, která vede Poradnu pro pozůstalé se mnoho lidí dnes bojí zastavit. Vyhýbají se místům, která jim ztrátu připomínají, zaplňují čas povinnostmi, aby na bolest nemuseli myslet. Jenže smutek nezmizí tím, že ho umlčíme. Když o něm člověk mluví, když se nechá vést vzpomínkou, bolest sice nezmizí, ale může se zmírnit, proměňovat.
Lidé do poradny přicházejí, když chtějí pochopit, co se s nimi děje, když cítí, že se točí v kruhu, nebo jen potřebují být vyslyšeni. „Někdy stačí, že si o tom s někým popovídají,“ říká terapeutka. „Uleví se jim, když zjistí, že to, co cítí, je normální. Každý truchlí jinak. Někdo cítí největší bolest v prvních měsících, jiný až po roce, kdy se začne měnit jeho život a přichází nové prázdno. Smutek nemá jasně daný konec. Je to spíš cesta, na které se člověk učí znovu stát na vlastních nohou, hledá oporu a nový smysl života.“
Podle terapeutky je největší odvaha právě v tom, že si člověk dovolí říct o pomoc. „Kdo přijde do poradny, má můj obrovský respekt,“ říká tiše. „Znamená to, že nechce být s bolestí sám, že chce pomoci hledat cestu ke kvalitnějšímu životu. A to chce pokoru. Pomáhat druhým umíme všichni, ale dovolit si pomoc přijmout, to bývá mnohem těžší.“
Mnozí z nás mají ve svém okolí někoho, kdo by pomoc potřeboval, ale brání se jí. Chceme takovým lidem ulevit, ale často spíš toužíme něco udělat, protože je těžké jen přihlížet. „Nemůžeme ale nést bolest za druhé,“ vysvětluje terapeutka. „Můžeme nabídnout možnost, říct, že vidíme, že jim není dobře a že existuje místo, kde si o tom mohou promluvit. Ale není dobré tlačit. Každý má své tempo. Na truchlení není přesný návod.“
Lidé, kteří poradnu navštěvují, často popisují, že se po rozhovoru cítí lehčí. „Je to vidět i na těle klientů,“ říká terapeutka. „Zmírňuje se fyzické napětí, hluboké nádechy, výdechy, povolují ramena, apod. To není zásluha poradny, to je jejich práce. Dokázali něco pustit.“ Do poradny přicházejí lidé různých věkových kategorií, muži i ženy. Někteří přišli o partnera, jiní o rodiče, někdy i o dítě. Každý příběh je jiný, ale všechny spojuje jedno – potřeba, aby byli slyšeni a přijati tak, jak jsou se všemi svými pocity.
„Přála bych si, aby poradna lidem dodávala určitou formu uzemnění, pevnější půdu pod nohama. Stabilizovat se, orientovat v tom, co se ve mně děje, normalizovat tento stav. Lidé ke mně chodí a ptají se, jestli jsou normální a nejsou divní, když je jim pořád smutno. Společně pak hledáme obrazně řečeno „trošku lepší půdu“, hledáme výživné hnojivo, tedy to, co je baví, znovu objevujeme, co je naplňovalo dřív a co teď můžou dělat, když zůstali sami. S kým si můžou promluvit, protože je dobré mít kolem sebe přátele, o které se člověk může opřít. Nejen v této náročné chvíli, ale i v běžném životě. Samota po ztrátě nejbližších bývá často to nejtěžší.“
„Je v pořádku být smutný,“ říká terapeutka Lenka na závěr. „Můžeme si dovolit zastavit se, zapálit svíčku, jít na hřbitov nebo jen sedět v tichu. Smutek není nepřítel, když ho necháme projít, promění se a může proměnit také nás. Po čase se většinou objeví vděčnost za čas, který nám byl s milovanými dán.“
A tak možná právě teď, když se dny krátí a světla ubývá, stojí za to zpomalit a uvědomit si, že smutek i láska jsou dvě strany jedné mince. Obojí je naší součástí. Milovaní blízcí s námi budou vždy a všude, pokud na ně budeme vzpomínat s otevřeným srdcem a myslí.
Poradna pro pozůstalé je tady pro všechny, kteří ztratili někoho blízkého, ať už nedávno, či před lety. Tato poradna má své stálé místo v Domácím hospici Athelas a funguje díky grantu od Nadace EP Corporate Group v rámci programu Veřejné poradny pro pozůstalé v hospicích.
Naše terapeutka Lenka Kurcová otevře dveře každému, kdo o to požádá a vycítí potřebu nebýt na smutek sám. Víc informací k poradně najdete na našem hospicovém webu zde: https://hospic-pisek.cz/poradna-pro-pozustale-2/
S přáním klidných podzimních dní
Barča Smrčinová
Nejnovější komentáře