“Baru, když tě tak poslouchám, to musí být těžké na organizaci taková instituce.” Říká mi kamarádka po tom, co jí vyprávím svoje zážitky ze své nové práce v Domácím hospici Athelas.
Bez zaváhání jí odpovídám: “Víš, sice to je prostředí s těžkým a citlivým tématem, ale na organizaci to vlastně až tak těžké není. Tady totiž každý přesně ví, co má dělat.”
Kamarádka uznale pokyvuje hlavou a já od ní přebírám pytle s oblečením, které se nám rozhodla darovat do našeho hospicového Dobrostánku a odjíždím domů.
Z role pouhého přihlížejícího do role organizátora
V minulém článku jsem vám tady psala o tom, jak jsem se byla začátkem května podívat na charitativním běhu v Hrazánkách a vyprávěla jsem vám o světě dobrovolničení a svém krásném zážitku z této akce.
V Hrazánkách jsem však byla pouze jako přihlížející. Zanedlouho mě ale měla čekat další charitativní akce, kde jsem se z role pouhého účastníka přesunula do role organizátora.
Čekalo nás totiž stánkaření. Dostali jsme krásnou nabídku mít náš hospicový Dobrostánek na Design marketu v rámci Píseckého víkendu módy a designu.
V našem Dobrostánku se vždycky prodává něco krásného, milého a originálního. Výtěžek z prodeje potom putuje na nákup léků pro naše pacienty.
A protože této akci vévodila móda a design, chtěly jsme s kolegyňkami sehnat nějaké krásné výrobky od místních tvůrců, ale taky kvalitní oblečení z druhé ruky, které by ještě potěšilo někoho jiného.
Začala tedy pátrací akce
Oslovovali jsme naše známé a kamarády a prosili je, zda by nám nedarovali nějaké své už nenošené kousky oblečení a doplňků, stejně jako jsme oslovovali tvůrce, zda by nám nevěnovali nějaké své výrobky, které bychom si mohli na stánku prodat.
A protože jsou kolem nás samí úžasní lidé, většina z nich nám slíbila, že něco rádi darují.
Nasedla jsem tedy do auta a objížděla své kamarádky a další lidi s dobrým srdcem a sbírala u nich pytle a krabice s darovanými věcmi.
U svých kamarádek jsem pokaždé strávila delší čas, a z prostého přendání věcí do auta se stal pokaždé hodinový rozhovor.
Vyprávěla jsem jim své dojmy z domácího hospice, povídala o jejich misi a potřebné péči, kterou přináší do naší společnosti, a o tom, jak vlastně celý hospic a neziskový sektor funguje.
A právě jedna kamarádka mi po našem hodinovém rozhovoru o hospici říká: “Ty jo Baru, tolik lidí, a tak náročný obor, to musí být těžké to celé zorganizovat, aby takový hospic mohl dobře fungovat.”
Na chvilku jsem se zamyslela nad tím, co má kamarádka řekla, a pak odpovídám: “Víš, že to vlastně až tak složité není? Tady totiž každý přesně ví, co má dělat, ví, jaká je jeho práce a ví, proč tady je.”
Známe své „proč“
V hospici a kolem hospice totiž nepotkáte člověka, který by tady byl „jen tak“. Každý člověk, který pracuje pro hospic má dobrý důvod, proč tu je a ten důvod je “pomoci lidem v závěru jejich života a přispět svým dílem tolik potřebné organizaci”.
Takové zdravotní sestřičky u nás moc dobře ví, jak důležitá a zodpovědná je práce s těžce nemocnými pacienty, a svým laskavým přístupem provázejí klienty i jejich rodiny tímto náročným obdobím.
Naši lékaři jsou specialisty v oboru, kteří mají otevřená srdce a svým prolidským přístupem provází pacienty i blízkou rodinu v těžké životní situaci. Moc dobře ví, že pečovat o klienty v domácím prostředí je obrovský dar, který rodina svému blízkému může dopřát.
Sociální pracovnice našeho hospice jsou oporou při celém procesu sjednání hospicové péče i při sepisování dalších potřebných formulářů. Jsou tu pro klienty, kteří vědí, že se na ně mohou kdykoliv obrátit a také spolehnout.
Stejně tak naše pečovatelky pomáhají rodinám opečovat jejich nemocné blízké a jsou součástí toho, když se rodina stmelí a rozhodne se o svého nemocného člena starat v domácím prostředí až do konce.
I psycholožky a kaplan u nás mají svou nezastupitelnou roli a pomáhají členům rodiny vyrovnat se s tématem smrti, se ztrátou a odchodem milovaného. Je to poslání, které se snaží naši pracovníci naplnit nejlépe, jak mohou.
Také dobrovolníci, kteří se přidávají k našemu hospici vědí, proč se přidali právě k nám.
A nakonec naše paní ředitelka, která to vše zaštiťuje svou širokou otevřenou náručí a díky její laskavosti, koordinaci a směrování můžeme vykonávat svou práci dobře a naplňovat tak naše životní poslání – být zde pro ostatní.
Každý si u nás nese svůj osobní příběh, svůj osobní důvod. Každý zná své „proč“, tedy proč je právě tady u nás v hospici.
A jak to dopadlo s naším Dobrostánkem?
Osvětluji tedy své kamarádce, jací úžasní lidé v hospici pracují, a jak to s tou organizací vlastně je. Děkuju jí za tašky s oblečením do našeho Dobrostánku a odjíždím.
A jak to vlastně nakonec dopadlo s naším Dobrostánkem na Design marketu? Byla to krásná akce, která vyžadovala spoustu příprav, ale nakonec se nám i přes nepřízeň počasí podařilo prodat spoustu krásných věcí. Popovídali jsme se spoustou lidí a mohli tak šířit poselství hospice dál do světa.
Nechť každý přispívá svou energií a prací tam, kde mu to dává největší smysl a nechť každý jedná s otevřeným srdcem a laskavostí.
Barča Smrčinová