To by člověk neřekl, jak se mu uleví, když může přestat sledovat počasí. Ba co víc, když vítá déšť a při každém zafoukání si může říct, jak je to pěkné, že se ho to vůbec netýká. Prostě se jen přioblékne. Uf. To by člověk neřekl, že mu bude malým kouskem smutno, až si půjde sednout do kavárny Upekla, bude se dívat přes nádvoří na ty lavičky za skleněnou stěnou knihovny a nebude se moci rozhodnout, zda má radost, že už tam žádná deka neleží nebo zda se mu po tom pohledu trochu stýská. Nostalgie pobízející ke vzpomínkám, k prvním schůzkám nad myšlenkou rekordní deky, k prvním čtvercům a prvním splétáním v řemeslné učebně. A tak se vraťme v čase trochu zpátky…
První článek v Píseckém světě o začátcích a koncích, v dubnu 2021, první setkání v knihovně v červnu 2021, mnoho čtverců v kanceláři našeho hospice celé léto a podzim 2021, Dekaton 23.9. 2021 v parku, kde se k nám připojilo mnoho žen, pletařek, našich nových a milých souputnic tou předlouhou pletenou a háčkovanou cestou. První uvědomění vloni v září, že nám asi nebudou stačit dvě židličky u mostu a že to chceme pojmout slavnostněji. První podpora ze strany firem našich manželů a přátel, Záštita paní starostky a jistota, že tedy slavnost proběhnout může. Písecká knihovna jako domov pro deku a nás všechny po mnoho pondělních večerů. Zrušení prvního termínu, toho předadventního. Smutek a zároveň…těšení se, že v létě si užijeme to odpoledne víc. Tak se skutečně stalo. A pak ty modlitby nejen za počasí. Chtěly jsme s Kačkou, aby se stalo kouzlo. Aby nejbarevnější a nejlaskavější deka všech dob zahalila písecký most. Ten most mám od dětství moc ráda. Je nejkrásnější na světě. Kromě mnoha symbolů, které pro mne má, je prostě moje „doma“. V Písku jsem se narodila, pamatuji si, když měl ještě asfaltové chodníčky. Pamatuji si, že přes něj dokonce kdysi dávno můj táta mohl přejet autem. Pamatuji si, jak jsem stála a ronila krokodýlí slzy, když se přes něj valila voda při povodních. Představovala jsem si, jak mu deka na jedno jediné odpoledne bude slušet. A myslím, že slušela. Měla jsem velkou radost. Že jste přišli, že jste tam s námi byli. Zažila jsem ten den mnoho úsměvů, mnoho objetí. Ještě dlouho z toho budeme žít. A rekord? Rekord se podařil! Deka byla dlouhá 398 m a složená z 10 037 čtverců. Umíte si představit té neskutečné práce? Ne, máte pravdu, o rekord nešlo úplně nejvíc. Ale radost nám udělal. Byl to nějaký cíl, ke kterému jsme spěli, abychom se u té práce mohli i smát a těšit se, co se nakonec podaří. A pak…díky vám všem, těm úžasným lidem, kteří jste si odnesli deku nebo něco malého z našeho dobročinného stánku se podařilo získat 382.871 Kč pro Domácí hospic Athelas. Nevídané. Neuvěřitelné. Tuhle částku bych si ani v nejoptimističtějších snech nebyla bývala představovala. Pořídíme za ni léky a zdravotnický materiál na celý rok a ještě možná zbyde trochu na naftu na cesty za našimi pacienty. Do konce roku nám v rozpočtu hospice scházelo až do soboty téměř 1.000.000Kč. Teď už je to o poznání méně. O velké poznání méně. A teď to přichází. Vždycky ve mně vybublá obrovský dík a chci ho poslat do světa. Chtěla bych jej poslat vzdušnou poštou absolutně a naprosto všem lidem i organizacím, které nám pomohly. A jsem si na 100 procent jistá, že neobsáhnu všechny, že někde někoho vynechám, ne záměrně, prostě proto, že vás, těch, kdo pomáhali s tou rekordní dekou, byly zástupy. Tak se rozhoduji, co s tím, a možná bych mohla začít tam, kde si myslím, že jsme se na mostě neslyšeli…protože když naše díky letělo vzduchem, příjemce nebyl u pódia. Děkujeme z celého srdce všem, kteří drželi ochrannou ruku nad obrovskou dekou v průběhu pletení i v sobotu na mostě…Městské knihovně Písek, panu řediteli, paní Čabrádkové a Činátlové a všem ostatním, kdo naši deku překračovali, obcházeli a drželi jí pěsti, moc si toho ceníme. Všem dobrovolníkům – těm neuvěřitelným mladým lidem z Gymnázia Písek paní učitelky Ireny Měšťanové, z organizace Adra Písek paní učitelky Lenky Kudrnové, ze Střední zdravotní školy, ze ZŠ Cesta, z Obchodní akademie i vám všem dospělým, že nám věnovali sobotní odpoledne. A velký dík paní Krejčové a paní Šebestové ze Spolku přátel Kamenného mostu, za provázení všemi možnými záludnostmi pořádání takové akce a za zázemí Domu U Slona. A pak všem, všem, všem…vám všem…vy víte, vy všichni víte…včetně vás, mých milých kolegů a kolegyň v hospici za práci, kterou jste se rozhodli přispět světu. A my se zase rozhodli podpořit vás, Domácí hospic Athelas.
A teď, dobře poslouchejte, tedy vlastně čtěte. Pro nás s Kačkou to bylo odpoledne, v němž jsme se pohybovaly, jak nejlépe jsme dovedly. A na jeho konci jsme si se smíchem řekly, že jsme vás sice zahlédly, viděly, usmály se, občas objaly, ale že to bylo jak ve zrychleném filmu. Věříte nám to? A proto jsme si ještě vymyslely Poslední řádek… Co je Poslední řádek? To je klidné a milé setkání s vámi všemi, kdo si budete chtít přijít popovídat, sdílet dojmy, prohlédnout si výstavu fotografií z Dekatonu a ještě jednou se podívat na dokument studentů Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. Kdy? 9.6. od 16:00 tam, kde jsme i s dekou bydleli po celý rok – v sále naší Městské knihovny. Přijďte, těšíme se na vás!
A závěrem. Moc jsme si s Kačkou přály, aby po celou dobu bylo jasné, že si tady nepleteme všichni deku jen tak „z plezíru“, že to celé se odehrává pro nějaký vyšší smysl, záměr, pro dobrou věc, pro pomoc našemu píseckému hospici, který potřebuje finanční i lidskou podporu. A s touhle laskavou dekou ji získal vrchovatou měrou. Doufáme a věříme, že se to povedlo a tenhle záměr jsme naplnily. Budeme moc rády, za jakékoliv vaše nápady a náměty, jak dál. Mou adresu již většinou znáte, tak napište (literakova@hospic-pisek.cz) anebo se pojďme setkat v knihovně.
Se srdcem naplněným vděčností za dokonané laskavé dílo vám přeji krásné slunečné, i větrné i deštivé dny z Domácího hospice Athelas. To je krása, že můžu…
Katka Literáková