Poslední povídání „před dekou“. Poslední týden před dekou. Nezávidím maturantům. Pamatuji si ten pocit. Venku voní šeřík, zpívají ptáci a květnové slunce zve k radosti, všichni se tváří, že svět je normální a mé já, schoulené uvnitř, paralyzované představou, co bude, když tu maturitu vážně neudělám. Tenkrát se to nestalo. Zkouškou dospělosti jsem sice prošla, ale mívám o ní občas dodnes neblahé sny.
Mohu vám něco tajného svěřit? Cítím se teď trochu podobně jako takový maturant. Maturant pod dekou. O svaťáku. Pod největší dekou v celé republice. Možná i dál. Myslím, že úderem soboty by se můj život mohl rozdělit na dvě podstatné části – doba před dekou, doba po dece. Můj drahý manžel se na tento předěl těší více než já. Ale proč se cítím takhle? Proč uvnitř mne nebublá jen čistokrevné těšení se? Protože zodpovědnost. Zodpovědnost za dílo mnoha dobrých lidí. Zodpovědnost za čas, který jsme tomu věnovali spolu se všemi těmi ženami, které do ní daly kousek sebe. Zodpovědnost za všechny, kteří se s námi do deky zapletli a stvořili její příběh. Tréma…ne, ani tohle není jednoduchá představa – stoupnout si o 1 metr výš a něco povídat. Pro někoho možná denní chleba, ale mnozí mi jistě uvěříte, že to s sebou nese nejednu horkou chvilku. Kdysi mi jeden moudrý pan učitel řekl: „Kateřinko, víte, co je to tréma? To je, když se snažíte být lepší, než ve skutečnosti jste. Buďte, kdo jste a všechno bude dobré.“ Buďte, kdo jste…to se tak lehko řekne. Jenže kdo tedy jsem? Pravdou je, že na té věci ohromně lpím. A lpění, jak víme, nepřináší nikdy nic dobrého. Jenom napětí a zklamání. Každé ráno se probudím a snažím se zachytit ten moment, kdy si uvědomím, že z pohledu vesmíru je nějaká převeliká deka jen jedna jediná miniaturní chvíle, v níž se cosi odehraje. A pak jde život dál. Stejně jako po maturitě. Ale pustit to přání, pustit tu jasnou představu o tom, jak by to mělo celé být, to je teprve kumšt. Někdo nějaký nápad, jak se to dělá?
A tak já to tedy zkusím. Při pokusu č.1 jsem psala v Píseckém světě zhruba toto…“až půjdu po mostě, všechny ty deky pohladím…“. To stále platí. Anebo, jak jsme si již vyzkoušeli, může být všechno úplně jinak. Ono totiž vždycky může být všechno jinak, než jak si plánujeme. Život někdy hraje svou vlastní hru. A jestli nám to je souzeno, přijde konec. A po něm nový začátek. Ostatně začátky a konci to celé začalo. Tak to s nimi také skončí. Chci vás poprosit, přejte nám dobrý konec. Ať se povede, co se má povést, ať se stane, co se má stát. A jak říká Kačka Šolcová, už jen skutečnost, že tuto akci plánujeme my dvě, jistě přinese mnohá nečekaná a neplánovaná překvapení. Tak nám držte pěsti.
A na co se tedy můžete těšit?
Obrovskou deku plnou laskavosti, pana komisaře z agentury Dobrý den, paní Veroniku Freimanovou, vokální skupinu Yellow sisters, T-dance Písek, písecký a plzeňský dětský pěvecký sbor, zpěváky Martina Brauna a Katku Landlovou, krátký filmový dokument o tom, jak deka vznikala studentky písecké FAMO Lenky Heldiové a tajnou dražbu dek. Na závěr kapelu Závodní ovce, než se rozloučíme úplně, abychom si ten květnový podvečer opravdu užili. Odpolednem nás provede a mnohé situace zachrání pan učitel Ondřej Kaláb z Gymnázia Písek. Něco dobrého na zub a k pití se u mostu také najde. No a pak…pak také na nás, na lidi z píseckého hospice, kteří museli všichni přežít rok mého opakovaného vykládání o dece. Představte si, rok! Jak stateční byli, moji milí kolegové, kteří i přes všechnu svou práci vždycky měli čas se mnou o té pletenině ztratit slovo. A pak také na nás s Kačkou. Vezměte si s sebou deštník, protože my tu deku na most dáme i v případné – ačkoliv neplánované – nepřízni počasí. Koupí kousku deky přispějete na péči o nevyléčitelně nemocné pacienty domácího hospice.
Tak vás z celého srdce zveme. Krásné květnové dny zalité slunečním zářením včetně soboty 21.5. přeji z píseckého domácího hospice vám i nám.
Katka Literáková
Domácí hospic Athelas