Už několik nocí nespím. Nemám tušení proč a doufám, že to nebude trvat dlouho, protože už se to pomalu ale jistě začíná projevovat na mých mentálních schopnostech. Co však bezesné noci přinášejí, je čas. Čas rozhovoru se svým nitrem, čas rozhovoru s Bohem, sama se sebou. Dokonce, takhle mezi jednou a sedmou hodinou ráno, se čas jeví jako mnohem pomalejší veličina, než mezi osmou hodinou ráno a osmou hodinou večer. Moc tomu nerozumím, ale dává mi to v těchto dnech zakusit, co všechno můžete promyslet, když se přestanete zoufalecky snažit usnout a přijmete prostý fakt, že noc je mladá a spánek nikde. To se vám najednou honí hlavou kromě závažných světových témat kdekterá ptákovina, je to skoro jako nějaký jarmark, chodíte stánek za stánkem, u každého se mění hudba, barvy, vůně, zboží a vy si vybíráte a nevíte „cobyste“, do toho kolem vás vykřikují jarmarečníci a strkají vám pod nos tu barevná lízátka, tu párek s rohlíkem nebo cukrovou vatu. No tak, už si vyber… křičí na mne moje mysl, už si vyber, čím se budeš následující hodiny zaobírat. Je libo téma válečné jako už pár nocí před tím nebo zítřejší odjezd do školy a tvůj nepřečtený studijní text? Nebo snad raději nevyžehlené prádlo a zrušená večerní schůzka…anebo nakonec ta deka? Aaaaaa, deka pro dnešní noc vyhrává, bere si svůj prostor v mé hlavě a promyslíme tedy pořádně scénář, máme na to spoustu času, takže…kde budou stát stánky s jídlem a jak překleneme ten úsek z mostu na zábradlí na nábřeží…ano, to bude těžké, nemá někdo nějaký nápad? Přece nebudeme trápit ten strom Hrdinu. A bude to ty lidi vůbec zajímat? Co když už všichni zapomněli a budeme tam s Kačkou Šolců samy? Jeeee, to by byla ostuda, vždyť přijede ta paní Veronika Freimanová, je tak hodná, drží nám celou dobu pěsti, a tak tam tedy v nejhorším budeme tři. Jak jí to jen vysvětlíme? Neeee, počkejte, vlastně, bude nás tam víc, ještě naši manželé a děti a sousedi a taky paní ředitelka z hospice a sestřičky a lékaři a Anička s Peťou, naše sociální pracovnice a mnoho dalších lidí z hospice. A taky naši milí dobrovolníci. Jo a přijdou zazpívat děti ze ZUŠ Písek a ze ZUŠ Plzeň a taky Yellow sisters a Katarína Landlová a zatančí T-dance a ještě nám zazpívají Závodní ovce…no, takže nás tam nakonec bude dost…moje mysl se upokojí, spánek nepřichází a manžel vedle oddychuje povážlivě hlasitě. Cítím, jak se mi v hrudníku zvedá tlaková vlna vzteku kombinovaného se závistí a srdce buší o kousek rychleji. Hlavou proběhne jarmarečník a zakřičí něco o nespravedlnosti, jak to, že se on si klidně spí….Ticho! Okřiknu ho. On za to nemůže, že já nespím a může si snad dýchat, jak chce. Nebo ne? A na řadu přichází těžší kalibr. Srdce mi ztěžkne a kdyby mohlo polykat, polklo by na sucho. Někdo v mé blízkosti byl zraněn. Ne fyzicky, SLOVEM. Slovo má sílu, víte. Umí i zatnout dráp. Neviditelné slovo. Naštelujete rty do nějakého tvaru, použijete hlasivky a jazyk a prásk. Je to jako kulka do hlavy. Neuvěřitelné, že. Taková malá chvilka nějakého zvuku a co všechno může přinést do života. Vysíláme slova do světa a nedohlédneme, kam až dolétnou. Koho se dotknou. Kterého člověka najdou a potěší. Kterého člověka najdou a zraní ho. Úmyslně či ne. Slova jsou jako dlouhé neviditelné ruce, kterými se dotýkáme srdcí a myslí ostatních lidí. Kolik jich za den vlastně vyšleme do prostoru? Kolik jich napíšeme a pustíme do sociálních sítí, dopisů, článků, textů všeho druhu? Co bylo jednou vyřčeno, nelze vzít zpět. Co bylo jednou napsáno, odnese sice pravděpodobně čas, ale ta hořká pachuť může zůstat. A teď, teď dávejte dobrý pozor. Už se vám stalo, že jste někomu něco říkali a on to pochopil úplně jinak? Neporozumění se tomu říká. A co teprve, když ten člověk, který přijímal, zcela neúmyslně vyšle přijaté třeba do novinového (ne tohoto) prostoru zcela jinak, než to bylo zamýšleno? A co když ti, kdo vyslané čtou, věří tomu, že to takhle bylo vyřčeno a myšleno? A průšvih jako hrom je na světě. Těžko rozplétat takové zamotance…už jen proto, že nemáte tušení, kam až SLOVO dolétlo. Už se blíží pátá hodina ranní a já se nestačím divit, kam jsme se to dostali. Tak snad, že v průběhu života a na jeho konci můžeme litovat mnoha svých slov. Vyřčených i psaných. Mnohdy ani netušíme, že některé z našich slov dolétlo na nesprávné místo v nesprávný čas a stalo se zraňujícím. Jsme jen lidé a nejsme dokonalí. A máme štěstí, že v naší překrásné rodné řeči existují i slova hojivá, která přiložíte jako bylinu na zraněná srdce a duše. Možná i proto se jmenujeme Domácí hospic Athelas. Athelas je totiž bájná bylina, která se v rukou králů promění v léčivou. Tak bych nás všechny tentokráte chtěla pozvat, abychom byli pozorní na slova, která opouštějí prostor uvnitř nás. A když už se to někdy nepovede, zahajme včasnou bylinnou léčbu. „Promiň. Odpusť. Je mi to líto… To jsem nechtěl…“ by mohlo zabrat. A taky čas.
No nic. Neměla jsem v úmyslu moralizovat, promiňte. Je mi líto.
A teď jdu spát. Blíží se nový den. A vám přeji z domácího hospice Athelas hromady klidných nočních hodin plných sladkého spánku a nechť k vám dolétají zejména slova, která přináší laskavost, radost a lásku.
Katka Literáková
Domácí hospic Athelas
P.S. A jako vždy…prosíme, můžete-li, podpořte nás. Každý váš finanční příspěvek přinese minuty a hodiny péče DOMA těm, kteří se rozhodli strávit poslední chvíle života se svými nejbližšími. Děkujeme z celého srdce vám všem.
8491450001/5500