Sedím před prázdným papírem. Opakovaně ťukám do klávesnice pár písmen a zase je mažu. Někdy člověku dojdou slova. Někdy je uvnitř hlavy ticho a prázdno. Někdy přijde pocit, že není co říct. To je taky dobře. Člověk by neměl pořád myslet. Dost to bolí a je třeba si od toho odpočinout.A mimochodem, měla jsem v pátek velmi veselé setkání se dvěma čtveráky. Nemohu je jmenovat, protože jsem se nezeptala na svolení, oni však budou pánové vědět. Bavili jsme se o jazyku českém, o takzvaném slovním hnoji, výplních a o slovech, která už dnes nikdo nezná, ani je nepoužívá. Škoda to je. Jak je ta čeština krásná řeč. Tak například ti čtveráci – schválně, víte, kdo je takový čtverák? Anebo padnul takový neotřelý nápad u slov, která začínají předponou „ne“, třeba takový nekňuba nebo nemrcouch. Kdybychom odebrali „ne“, byl by kdokoliv s opačným naturelem takový kňuba nebo mrcouch. Páni, znáte ho? On je kňuba jako blázen, to byste, paní, koukala. Pobavilo mne to ohromně a od té doby sleduji, jak kdo mluví. A hlavně, jak mluvím já. Slova „jako, jakoby, prostě, vlastně“ a jim podobná mi tečou z pusy nezastavitelným proudem, a to důležité mezi nimi se ztrácí a rozplývá jako pára nad vodní hladinou. A jako by toho nebylo málo, užili jsme si s manželem kouzelný vlahý a chladný páteční večer v knihovně, která slavila 3 roky od svého otevření spolu s kavárnou Upekla. Poprvé od gymnázia jsem slyšela Máchův Máj v podání dvou umělců…… Bylo to okouzlující, tajuplné, strašidelné, dramatické, to všechno a mnohem víc, ale úplně nejvíc jsem byla zasažena tím, jak každé slovo zapadá, jak patří na své místo, v té básni není zbytečné ani jedno jediné písmeno. Byla jsem tedy nucena se nad sebou zamyslet, zastydět a přiznat si, že vyplňuji prázdno zbytečnými slovy kdekoliv a kdykoliv (a že se mi to na papíře někdy téměř líbí). Zaplnit papír, jaká slast. Zatímco prázdno se v novinovém světě, alespoň myslím, moc nenosí (ono se totiž nenosí ve světě obecně). Už jste někdy četli článek, který by neobsahoval zhola nic? Nadpis a pak….Prázdno… Třeba takhle by to vypadalo, zvu vás k přečtení tohoto luxusně prázdného článku:……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
A na prázdných řádcích si můžete představovat, že čtete cokoliv, co byste si chtěli skutečně přečíst. Jak se vám líbilo, číst naše dnešní NIC? Krásné že? Jak kreativní jste! Co všechno jste si přečetli! To ticho. Jaké by to bylo, kdyby v prostoru světa venku i v hlubinách duše uvnitř bylo jen to, co má nějaký skutečný smysl, hodnotu? Kdyby tam byly jen myšlenky a slova, která mají co říct. Jako když si uklidíte ve skříni a necháte na ramínkách jen oblečení, které opravdu nosíte. Jako když vyhodíte roztrhané ponožky a zůstanou v šuplíku (také nádherné slovo) jen úhledně složené páry. A kam mne to vede dnes? Nikam. Hlava je prázdná a uprostřed té nicoty se musí časem narodit myšlenka. Nápad. Možnost. Jak a kde hledat a najít peníze pro Domácí hospic Athelas. Jak zajistit, aby náš hospic seděl v poličce mezi ostatními poskytovateli zdravotních služeb jako úhledně srovnaný pár ponožek. Na svém místě, se svým smyslem a záměrem pečovat o ty, kdo jsou na konci své životní pouti. Myslím si, že někdy by i tenhle hospic a lidé v něm potřebovali, aby je někdo přikryl laskavou dekou a uvařil jim čaj. Tak víte, co, já to udělám. Jednu deku tady mám ještě na křesle. Už se těší na svých pár minut slávy. A já se těším na vás 21.5.2022 ve 14:00 na Kamenném mostě v Písku.
Hezké májové dny z Domácího hospice Athelas,
Katka Literáková