Letní přestávka byla i tady v Píseckém světě, jsou ještě prázdniny a my vás zdravíme z Athelasu. Krásné slunečné i deštivé dny jsou, že? Lidé u vody, na vodě, u moře, v moři nebo tady v Čechách, cestují, „výletí“, radují se, prožívají svoje životy tak, jak jim to zrovna jde, jak se to děje, jak je to naplánováno nebo naopak tak nějak ze dne na den. Každý po svém… Svítí slunce a já jdu městem s kamarádkou, které do života přišla snad nejbolestnější událost, jakou si já osobně umím představit. Ztratila nedávno svého syna. Bavíme se o všem možném a ona se najednou zastaví a povídá: „Podívej, těmhle všem lidem život pokračuje dál. Jako kdyby se vůbec nic nestalo.“ Zamrazí mne v zádech. Přesně. Život plyne dál. Dějí se tragédie, nemoci, náhlá úmrtí, záplavy a požáry. Dějí se i krásné věci. Narození, oslavy, setkání, lásky. A život plyne dál. A ti, kdo jdou svými dny a všechno je tak nějak očekávané, tak nějak normální, si nevšimnou, nemohou si všimnout, že tady po ulici kráčí někdo, komu se zrovna stalo …komu život přinesl… Ztrátu. Opuštění. Smrt. Někdy pro tu bolest není ani slov. A nad tím vším si klidně svítí slunce.
Jak stateční jsou ti, kdo zjistí, že jejich táta, maminka, babička, manžel, přítelkyně, syn…kdokoliv blízký…již nemá příliš mnoho času na této Zemi. Jakou odvahu v sobě musí nalézt a říci si, že se budou držet spolu s ním. Až do konce. DOMA. Život se z určitého úhlu pohledu zastaví. Jako byste se ocitli v nějakém speciálním meziprostoru a tady na tom místě nejdou věci dál. Jako když dáte pauzu na videu. Ten, kdo to zažil, ví, o čem píšu. Dýcháte. Někdy i trochu jíte. Vyzvednete děti ze školky. Ta bolest je stále s vámi, někdy větší, někdy jako by se rozplývala prostorem a všedními dny a skoro mizí. Uvaříte jídlo. Nakoupíte. Nebo taky ne. A někde uvnitř Vaší duše je místo, které ví. Ví, že čas jde dál. Že se ve skutečnosti nezastaví ani na vteřinu. Že to je přirozený řád věcí. A že jediné, co má v tuhle chvíli smysl, je právě tahle chvíle. TEĎ. Tak jest.
A v tom druhém prostoru, tam, kde jsou věci „podle plánu“, obyčejné a normální, se někdo třeba snaží uplést nejdelší deku ze všech. Na podporu těch, kterým se život pozastavil. Na podporu těch, kteří potřebují přidržet. Obejmout. Těch, kteří zrovna teď nemají pocit, že by život měl plynout dál. Na tichou podporu všem, kterým se prosluněné dny zdají jaksi nepatřičné.
Oba světy tady jsme zároveň. Ti, kdo potřebují zachumlat do deky a podat hrnek s čajem a kapesník a ti, kdo to pro ně mohou udělat. Ti, kdo aktuálně žijí sérii pouhých TEĎ i ti, kdo plánují a dny jim přijdou obyčejné a běžné či dokonce fajn. A tady v tomhle světě cenné a vzácné obyčejnosti a normálního života (ať je to, co je to) chceme a plánujeme udělat naprosto všechno proto, aby se vědělo o této možnosti. O volbě. O rozhodnutí zůstat doma na konci života. A o lidech a organizacích, které vám to umožní. O lidech, kteří pracují v hospicích po celém světě. A tady v Písku. Ti všichni mají jeden jediný cíl. Splnit přání zůstat doma až do konce všem, kdo ho vysloví.
Tak jen, abyste rozuměli, proč. Proč hospic dělá deku. Pletací maraton. Dekaton. Proč se k němu přidává mnoho dalších lidí a organizací. A proč je to dílo tak barevné a laskavé, jak jen může být. Protože je v něm zapleteno tolik milých rukou, které tohle všechno ví a chtějí podpořit. Každý se mne ptá, kolik čtverců ještě schází. Kolik dek máme. Tak já vám to tedy napíšu. A nebudete rádi. Nemám nejmenší tušení. Strašně moc jsem se snažila to počítat, zapsat, udržet, ale ono se to celé dílo tak nějak rozprostírá, čtverce i deky vznikají a přicházejí a zase mizí pod ruce těch, kdo je splétají, někdy mám pocit, že je ta deka osoba zcela živá a dělá si, co chce a skoro se mi až chechtá, „jakože vážně jsi chtěla, Kačko, mít kontrolu nad tím, jak to bude probíhat a jak se to podaří?“
Ale aspoň zhruba, ať máte představu. Čtverců kolem 500 zapsaných, některé se zjevily a není o nich nic známo. Dek celkem 12 těch zcela hotových (5×6 čtverců je jedna deka), zhruba 4-5 se porůznu tvoří a víme o nich. Abychom pokryli celé jedno zábradlí mostu, potřebovali bychom jich 1 800 (60 dek). Chodí mnoho krásných zpráv a vzkazů z celé ČR a stále a pořád vás srdečně zveme se přidat. Zamotat se s námi do téhle chundelaté kostkaté věcičky. Spojit pomyslně nit a ruce ve společném tvoření.
A co bude dál?
23.8. v 16:30 bude další splétání v knihovně, zavolejte mi na 724 051 181, zveme vás. V září a v říjnu pak proběhne několik pletacích maratonů – Dekatonů tady v Písku, v parku, na lavičkách, možná na Parkánech, čtvrtek 22.9. je první takový termín, uvidíme, co se bude dít s covidovou situací, ale určitě na nás narazíte. Poznáte nás podle klubíček a jehlic. Jste zvány babičky s vnučkami, maminky s dcerami, tety s neteřemi. 11.-12. září nás najdete na veletrhu Maker Faire v pražských Holešovicích, kde si u našeho stolečku budou moci u jehlic a háčků odpočinout manželky a dcery kutilů. A doufáme, že přivezeme mnoho hotových čtverců. A jiné a jiné. Sledujte naše webové stránky www.hospic-pisek.cz, plakáty po městě a písecký zpravodaj. Budeme se snažit vás informovat. A když tak telefonem či emailem člověk nikdy nic nezkazí (literakova@hospic-pisek.cz).
Chci Vám všem poděkovat za celý hospicový tým. Ti, kdo jezdí k našim pacientům, i ti, kteří nejsou vidět, ale pracují pro hospic Athelas a jeho péče by bez nich neexistovala. 38 lidí, jimž leží na srdci vzácnost každé minuty lidského života, vám děkuje za čtverce, zlaté ruce nebo i jen hezkou myšlenku.
Přejeme vám plno obyčejných, normálních a klidných dnů, nad nimiž svítí slunce či padá déšť. Se čtverci či bez nich. Pod dekou či na dece u vody. Jak libo. Ale hlavně – co nejvíce ve zdraví a v radosti.
Katka Literáková
ZDROJ: http://www.piseckysvet.cz/info/archiv-mesicniku