Ranní probouzející se Písek je krásný, všimli jste si? Most dnes nebyl vidět pod mlhou, lidé na zastávkách nebo spěchající do práce, každý ve svých myšlenkách zachumlaný v listopadovém ránu. Vyspali jsme se o hodinu déle, ale naše duše cítí přicházející temnotu roku. Je to čas odchodu slunečních paprsků, kratších dní, čas vzpomínek na svoje blízké zesnulé, Dušičky, později Svatý Martin. Někdy je nám smutno, viďte. Já vím. Zasteskne se našemu srdci po těch, kteří už opustili náš svět. A ten smutek a někdy i vzpomínka na nějakou veselou historku, kdy se uvnitř usmějeme a řekneme si, že ano, takový byl, byla…je tenkou zlatou nitkou, která nás spojuje s našimi milovanými. Připomenutím, že vztah k člověku nekončí jeho smrtí. Že láska tady zůstává. Napořád. Že se vlastně moc nemění, i když ji sem tam zapráší každodenní starosti. Že světýlka na hřbitovech hoří, protože je tam někdo zapálil. Protože si vzpomněl. A to je moc dobré.
Dobré…dobré…dobré. Dobré srdce…dobrý člověk…dobré jídlo…dobrý život…hraju si ráda s tím slovem, protože ze srdce věřím v to dobré v nás. Ve světlo v každém člověku. Ve světlo, které posvítí i v nejtemnějším sklepě na to, co je důležité. Co je důležité, je očím neviditelné. Řekl Malý princ. Co je důležité?
Na to hledáme odpovědi mnohdy celý život. Ale chci vám dnes přeci jen něco málo nabídnout. Blíží se svátek sv. Martina…Kdyby bylo pro tyto řádky více prostoru, vyprávěla bych vám o něm celý příběh, ale vy jej jistě znáte. Dojímá mne každoročně, že kromě husy, vína a martinských rohlíků nám tahle legenda přináší do té tmavé listopadové doby něco, co otevírá lidská srdce. Co rozsvěcuje to dobré v nás. Soucit. Představuji si někdy, jak beru svou oblíbenou červenou bundu, „snímám ji z ramen“, roztínám ji mečem „vejpůl“ a daruji její polovinu někomu, kdo ji potřebuje více než já. A popravdě… nejsem si zcela jistá, do jaké míry jsem toho opravdu schopna. Jako on. Jako Martin, který obdaroval chudáka v příkopě polovinou svého nachového pláště, protože pro něj byl stejně, možná dokonce ještě více důležitý, než on sám. Soucit. ‚Cítím S‘ někým, kdo nemá takové štěstí jako já. ‚Cítím S‘ někým, kdo není zdravý a potřebuje moji pomoc. Něco vám teď povím, kromě toho, že mám za manžela shodou okolností Martina, mám takových Martinů kolem sebe, kteří polovinami svých neviditelných červených plášťů obdarovávají potřebné, víc než dost. Máte je také. Stačí se rozhlédnout, zaostřit zrak a…už ho vidíte! Přísahám. Pro nás v hospici každý, kdo pečuje o svého blízkého v závěru jeho života, je tajným Martinem na bílém koni. Martinem, který se rozdělí o svůj život a daruje svůj čas, lásku a odvahu, aby pečoval, aby byl nablízku. Pro mne osobně každá sestřička, která přichází do rodiny nemocného, vezme půlku toho „očím neviditelného pláště“ a přehodí ho přes všechny přítomné. Každý, kdo nám pošle finanční dar na podporu naší práce, posílá s ním i kus té červené látky, která nás zahřívá, aniž by to věděl. Ale my to víme. Naši tajní Martinové na bílých koních. A tak vás zvu, jako to dělají každoročně všechny děti v naší škole, upečte na Martina perníčky nebo martinské rohlíčky a s někým se rozdělte. Napadá mne, že z takové prachobyčejné lidské náruče se dá také udělat pomyslný martinský plášť a někomu věnovat jedno objetí (v tomto případě se prosím nekrájejte, objetí raději věnujte celé). A víte co? S námi se už například celý půlrok o své pláště dělí ti, kdo s námi pletou obrovskou deku. Ta deka je vlastně takový – jak by řekly naše děti – megamartinský pletený plášť. Mimochodem tenhle Písecký svět by také potřeboval kus červeného martinského hávu ke svému fungování, aby nemusel skončit. A my jsme mu moc vděční, protože skrze něj si s vámi můžeme takhle „povídat“. Avšak ať je to jak chce, ať kdokoliv potřebuje jakoukoliv pomoc ostatních, ať jste ten, kdo daruje plášť anebo ten, kdo potřebuje být obdarován, jsme každý z nás propojen s někým jiným na světě zlatou nití, která znamená, že nejsme sami. Že máme s někým vztah a to je dobré. Moc dobré.
Přejeme vám z Athelasu, ať nacházíte v životě mnoho těch, kdož nepozorováni na neviditelných bílých koních jezdí světem a trousí soucit a hlavně ať vám na cestu listopadovými dny svítí jasné světlo. To vaše.
Opatrujte se.
Katka Literáková
Domácí hospic Athelas Písek
Chcete-li poslat kousek svého červeného pláště:
Dává-li vám naše práce smysl, prosíme, podpořte nás. Vězte, že s každou korunou, kterou hospici darujete, věnujete cenné minuty péče těm, kteří si přejí zůstat doma a odejít z tohoto života v kruhu svých blízkých. I jen 50 Kč místo jedné kávy měsíčně pro nás učiní velký rozdíl a pomůže. Každou korunu využijeme poctivě a moudře na péči o naše pacienty.
Číslo účtu: 8491450001/5500 – prosíme, pošlete nám své kontaktní údaje, moc rádi bychom Vám osobně poděkovali. Z celého srdce.
ZDROJ: http://www.piseckysvet.cz/info/archiv-mesicniku