Psssssst! Dneska už o dekách ani slovo! Nebo…? Jeden vtipný nejmenovaný tatínek jedné naší nejmenované sestřičky říkal, že už se začíná bát, že jednou otevře plechovku s pivem a vyskočí na něj pletená deka. Tak já vám dám na chvíli pokoj, jen napíšu pro povahy zvídavé či dokonce snad zvědavé, že jich máme 42. Čtyřicet dva hotových dek ze šedesáti dvou. Ufff. To začíná vypadat, jako že tu 111m dlouhou deku přes zábradlí mostu opravdu zvládneme uplést. Co my. Říkám my, ale myslím všechny ty milé ženy pletoucí a háčkující po celé naší zemi i a jejími hranicemi. Jsme dojaté, já i Kačka Šolcová i celý hospic…V parku jsme zažili při pletacím maratonu Dekatonu mnoho milých setkání a povídání, donutili jednoho našeho kamaráda, aby nám upletl pár ok, aby i mužská ruka byla v celé té dece přítomná. Také jsme pletly se ženami z Městského střediska sociálních služeb a to vám bylo tak pěkné odpoledne u kávy a zákusku s jehlicemi a háčky, o knihovních setkáních ani nemluvím…a hlavně všem vám, kdo jste v tom s námi – jakkoliv – moc děkujeme. Ze srdce…
Nene, zase celý odstavec o dekách. Tak já to zkusím odjinud. Dnes ráno jsem vyšla z domovních dveří a venku svítí slunce. Je pátek a já si to šinu rovnou za roh do Obchodní akademie na setkání se studentkami třetího ročníku. Plánují svůj vlastní podnikatelský projekt s paní Ing. Fořtovou a chtějí ode mne slyšet, co je hospic vůbec zač, aby se mohly rozhodnout, zda nám chtějí věnovat výtěžek ze svého prvního skutečného podnikání. Jdu po chodníku, slunce ve tváři a míjím ženu podobného věku, jako jsem já. A ona ke mně vyšle zářivý úsměv. Jako z reklamy. Usměju se též a jdu dál, hlavu plnou blížícího se rozhovoru, povídání o hospici. Jak se s mladými lidmi dá mluvit o nemoci, o umírání, o konci života? Budu mít 45 min na to, abych je nevyděsila, neodradila, abych jim ukázala, že v tom, co děláme, není jen smutek, bolest a trápení. Jak, jak, jak…nevím a zrovna zahýbám za roh, když naproti mně jde další žena, tentokráte mladší, s dítkem za ruku a zase…zářivý úsměv. Druhý. Oplatím ho, aniž bychom se znaly a viděly kdy před tím a pocítím záchvěv něčeho, co není úplně obvyklé. Pozdravím. Ona také. Neznáme se. Prostě se potkáme očima a jdeme dál. A na jednu vteřinu, dvě, tři se v tom úsměvu setkají i naše srdce. Srdečně se smát, říká se. Já se směju zejména nahlas. Manžel se za mě stydí, ale už si zvykl. Avšak ty dva srdečné úsměvy dnes ráno si schovávám do kapsy a jsou mi připomenutím, že uvnitř nás jsou srdce a ta se prostě někdy usmějí sama od sebe, bez našeho přičinění. A tak s těmi dvěma úsměvy v kapse vejdu do dveří školy, pan školník, úsměv, pár slov. Vyjedu výtahem, paní profesorka, pozdrav, úsměv, vcházím do učebny, pozdrav, úsměv, sbírám do kapsy další úsměvy, a jestli dobře počítám, už jich je aspoň deset. Vracím se domů, usměje se na mně syn a můj muž, začínám se těšit do města, koho tam potkám. Trochu bloumám v hlavě, kolik tak úsměvů jsem zažila za posledních pár dnů…. Řekla bych, že jsem docela sběratelka. Setkání s budoucími majitelkami společnosti Remedy, která bude vyrábět a prodávat produkty pro domácí pohodu (aromaterapeutické svíčky, copany na cvičení s návodem a hračky pro zvířata ze starého oblečení), bylo moc milé a inspirativní. Moc jim držíme pěsti.
Hmmm. Úsměv. Taková obyčejná věc. Nic nestojí, není na něj uvalena žádná daň. Prostě jen…je. Úsměv ve vteřině vyzdobí i zaprášenou ulici. Úsměv, když přichází náš pan doktor k pacientovi domů. Úsměv sestřiček, odcházejících zrovna z hospice za našimi rodinami. Úsměv paní ředitelky Danky, když mi otevírá dveře, zatímco vleču na ramenou obrovské tašky se čtverci a klubky…šmankote, zase…čtverce. Pardon. Nevím, nemám to nijak vědecky potvrzené, ale zdá se mi, že úsměv v nás něco proměňuje. Tak já vás chci pozvat, a moc se snažím neznít u toho pateticky, jestli byste náhodou neměli chuť se dneska na někoho a několikrát doširoka usmát. Třeba to zažene i kdejaký chmur na duši. A kdybyste se chtěli usmát na nás, najdete nás v knihovně. Nebo v hospici, tak se stavte na jeden úsměv, rozdáváme je na potkání a zcela zdarma. Pro sběratele úsměvů máme pár ve skladu navíc.
Krásné podzimní dny plné srdečných setkání, fajn lidí a pevného zdraví Vám za celý hospicový tým přeje
Katka Literáková
724 051 181
P. S. A málem bych zapomněla, posíláme vzdušnou čarou zářivý úsměv jako dárek a gratulaci k 20. narozeninám Alzheimercentru Písek a Fokusu Písek k 20. narozeninám a děkujeme, že jste se zapletli s námi (do deky), ačkoliv máte svých aktivit mnoho, moc si toho vážíme.
ZDROJ: http://www.piseckysvet.cz/info/archiv-mesicniku