Velikonoční pondělí. Na stole beránek, mazanec od babičky, voskem malovaná vajíčka. Tradice, která mne provází už více než 35 let. I kdybych se snad plazila po zemi, to vajíčko prostě namaluju. Je v tom nějaká prazvláštní slast. Rozpustíte voskovku v takovém tom vysokém víčku od nějaké alkoholové lahve, uděláte ťuk špendlíkovou hlavičkou a pak ťuk na vajíčko. A tečka za tečkou, vosková čárka za čárkou, vznikají na barevných vajíčkách pestré květinové vzory. Z obyčejného vajíčka je rázem krasavec, kterého nechcete dát nikomu, natož pak koledníkům. Jenže nakonec si řeknete, že jim přece uděláte radost a přestanete si vlastnoručně malovaná vajíčka uzurpovat pro sebe. Nakonec – na to Velikonoční pondělí – si je odnesou. Kluci. Malí i velcí, dospělí, ti moji, blízcí i vzdálenější. Přijdou s košíčkem a pomlázkou, dostanou vajíčka. Vždycky mně baví, jak si nemůžou vybrat. Koukají do té mísy a chtějí to pro ně nejhezčí. Jenže neví, které to je. A pak ty vajíčka odnesou domů a zítra nebo možná už dneska večer je prostě…sní. Moje mamka zase dělá překrásné zdobené perníčky. Letos se jí mimořádně povedly. Té práce, tolik soustředění a zase…šup a je to. Je po perníčkách. Kousek té medové nadýchané dobroty s cukrovou polevou ve vás zmizí během 5 vteřin. Napadlo mne mockrát, jak to, že nám to stojí za to? Jak to, že v tom všem zdobení, tvoření, pečení, pletení pomlázek i nadále vidíme smysl? A ještě se na to i těšíme? Zdálo by se to skoro až zbytečné…kdyby. Kdyby v každém z nás netikaly rytmické hodiny, které ukazují svou roční ručičkou na Velikonoce, Vánoce, narozeniny, jiné svátky…tradice. Jakýsi tajemný zvon uvnitř nás zacinká a připomene, že je čas. Fascinuje mne ta souvislost času a rytmu a lidských životů. Rytmus si nejčastěji spojujeme s hudbou, tancem, někdy třeba chůzí nebo poezií. Rytmus v nás něco vyvolává, něco, co těžko popíšeme, když se nesoustředíme. Například naše Terezka chodí každý týden děsit svou paní učitelku na hodiny klavíru. „Teda, Terezko, tos mne polekala!!!“ řekne, když Terezka „ztratí“ rytmus nebo nezahraje v ten přesně správný moment třeba šestnáctinovou pomlku. Rytmus je život. Rytmus je lék. Rytmus je taková přirozenost, že si ho skoro až nevšímáme. Dech, tlukot srdce, spánek a bdění. Není na světě jediného živého stvoření, které by se neřídilo vnitřními hodinami odrážejícími velké rytmy přírody, planety Země a vesmíru. Jsme vzájemně propojeni v systému, jehož řád jsme sami neurčili. Bylo by tak bláhové se domnívat, že to, co se odehrává v přírodě, se nás netýká. V každém případě máme možnost volby. Buď tančíme v rytmu anebo se od něho odchylujeme. My, lidé této doby, zejména my, žijící ve městech, jsme si – často – naše každodenní zvyklosti vyhodili z rytmu přírody. Naši předkové s nimi byli tak pevně svázání, že nebylo myslitelné, aby oběd nebyl na stole v pravé poledne. Byl den určený na praní prádla, den na pečení chleba, byl vyhrazený čas na modlitbu a na chození do kostela. Nadpozemsky jasný byl rozdíl mezi časem všedním a časem svátečním. Dnes je tomu o poznání jinak, ale…ta pomlázka, beránek, vajíčka a vnitřní touha naplnit tradici, být na chvíli součástí vyššího řádu přírody a zhmotnění té touhy do drobných lidských úkonů, slavení svátků a dodržování tradic, svědčí o tom, že jsme ještě stále propojeni. Že to cítíme, i když pro to třeba nemáme slova. A pro mne, pro mne osobně to znamená ještě mnohem víc. Do rytmu života patří nové zrození, do rytmu života patří také umírání a smrt člověka. Velikonoce v sobě každoročně obejmou obé a spojí je ve slavnost, která přináší zprávu o tom, že jsou věci, s nimiž je dobré tančit v rytmu. Myslím, že to není nic nového, nic, co bychom se museli zdlouhavě učit. Den, noc, roční období, spánek, bdění, dech. Dávno to přeci známe. Možná by stačilo chvíli poslouchat tlukot svého vlastního srdce a jen se rozpomenout… Nádech. Výdech. Tak jako vždy vám všem z Domácího hospice Athelas přeji povelikonoční dobré rozpomínání, pravidelný rytmus srdce a poklidné střídání nocí a dní.
Katka Literáková
Domácí hospic Athelas
P.S. Blíží se konec dubna. V životním rytmu našeho hospice to znamená, že končí jeden grant, který umožňoval práci tří lidí v Athelasu. V této nové situaci budeme muset najít nový způsob, jak fungovat i nadále. Více napíšu příště. Každopádně, z celého srdce děkujeme vám, kteří nám již přispíváte pravidelným darem a dáváte nám pocit, že na to nejsme sami. A pokud se mezi vámi, milými čtenáři Píseckého světa najde někdo další, kdo by mohl pomoci Domácímu hospici Athelas v jeho další existenci, budeme vděční za podporu. Tisíckrát děkujeme za pomoc.
Č. účtu: 8491450001/5500