Athelas: První jarní probouzení…
21.3.2022. Dnešní ráno přineslo první jarní den. Sluneční paprsky se opírají do skleněného okna na protější straně knihovny. Potkávám se s naším osobním Athelasovým Laskavcem, Kačkou Šolcovou a jdeme spolu přes nádvoří probrat deku ze zimního spánku. Těším se, skoro jako na Vánoce. Skoro slyšíme chrápání přes to okno, jak hluboce se jí povedlo usnout. Kdyby nespala takhle za sklem, viditelná všem návštěvníkům knihovny a kavárny, jeden by skoro zapomněl, že nějaká deka existuje. Ale my ne. My nezapomněly. Kdepak. Čekaly jsme s Katkou a číhaly na nejvhodnější okamžik, kdy zaťukat na sklo. A teď to přišlo. Dneska. 21.3.2022, první jarní kafe v kavárně, přesně 2 měsíce před…před…před naším setkáním. Ťuk. ŤUK. „Vstávej, už je pomalu čas…“ Kačka se snaží, deka nic. Dělá, že nás neslyší. Aspoň se teda vyfotíme, ať máte důkaz. Krkolomně se snažíme o takovou tu „selfie“ fotku, jak natahujete ruku jako chobotnici a pokoušíte se u toho usmívat, ale to víte, nejsme už generace nejmladší a není nám tohle cvičení úplně vlastní… a přesně v tu chvíli se zjeví naše milá Iva Čabrádková z knihovny u dveří, to je teda náhoda…anebo není, ona se takhle totiž zjevuje vždycky, když ji člověk potřebuje, úchvatná vlastnost, vskutku. Tak nás vyfotí a pustí nás k dece zevnitř. Jednotlivé ruličky mžourají svými pletenými oky a popravdě, zdá se, že se jim ještě do akce moc nechce. Ta žinylková nejvíc nahoře, co po ní touží moje dcera, ta protestuje nejvíc. Prý je ještě čas. 2 měsíce. Celé dva měsíce. Je to trochu jako s králíkem z klobouku…taháte ho za uši ven a on šup zpátky. Zkrátka, to, že je někdo nejlaskavější deka všech dob, zdaleka neznamená, že se mu hned z jara chce vstávat a jít se ukazovat na most. Ale času dost, říkáme si s Kačkou, necháme deku dekou a jdeme tedy konečně na tu kávu. V tu chvíli kolem nás procházejí skupinky žen, mladých slečen i dětí z Ukrajiny, mají v knihovně setkání a my se znovu ptáme samy sebe, jestli je vhodná doba vůbec s nějakou dekou otravovat v téhle době, pro kterou v sobě ještě stále hledám jméno. Myslím, jako už potisící na to, jaké to asi je, opustit nebo rovnou ztratit domov. Ani si to nechci představit.
Jenže pak přichází v našem rozhovoru zajímavé místo. Je to moment, v němž nám dochází, že člověk si dobrovolně a sám své utrpení vlastně nevybírá (povětšinou). Máme takovou lidskou vlastnost vybírat si spíš to lepší…snazší, nemyslíte? Nerozhodneme se pro válku, stejně tak se nerozhodneme záměrně pro nemoc, která nás přivede ke konci života. Nikdy si záměrně nevybereme bolest těla nebo duše. Ztrátu. Je těžké se loučit, o něco přicházet. Nenajdeme přece místo, kde nám bude nejhůř, abychom tam setrvali. Těch příběhů, v nichž by bylo a je třeba pomoci, jsou na světě tisíce, miliony, možná miliardy. Ty příběhy plete sám život a někdy je taky páře. A my tady stojíme, se svými osobními životními jehlicemi nebo háčkem a tu pomůžeme plést tady, tu uháčkujeme oko pro někoho dalšího, kdo si svůj kříž také možná nevybral. Co si ale můžeme vybrat, pro co se můžeme rozhodnout i teď, je radost. Možná se na mne budete zlobit, ale já myslím, že i v tomto čase je v pořádku mít radost. Žít po chvilkách normální život. Potkávat se s přáteli. A vybrat si svůj způsob, jak přispěji světu.
A tak jsme se rozhodly, že podpora domácí hospicové péče u nás v Písku skrze největší deku v ČR a skrze radostné setkání s našimi přáteli i kolemjdoucími na Kamenném mostě, není špatná věc. Neznamená, že ignorujeme situaci, neznamená, že nepomůžeme tam, kde je třeba. Znamená jen a pouze to, že naši pacienti a jejich rodiny, kteří potřebují naši péči, ji potřebují navzdory všemu, co se děje za dveřmi jejich domů a bytů a navzdory všem bolestným zprávám z celého světa. Ta spící upletená věc za skleněným oknem nakonec může být důvodem, proč jednoho květnového odpoledne, přesně řečeno 21. květnového odpoledne, vyrazit na Kamenný most a posílit druhou stranu světové mince…tu radostnou. Podpořit myšlenku, že umírání je součástí života a že, přestože jsme domácí hospic a přestože pečujeme o naše pacienty, kteří procházejí bolestným obdobím konce života, je pro nás v pořádku pečovat i o všechno ostatní. O život takový, jaký zrovna je. Tak vás chci moc pozvat, za celý hospic, vyjděte v těchto jarních dnech ven, nechte si posvítit svěží jarní slunce do tváře a řekněte si, že život je prostě fajn. Víte, co tím způsobíte? Přihodíte svůj kousek na misku vah světla, radosti, dobrého života…a třeba…třeba nakonec převážíme tu druhou.
A mimochodem, kdybyste se ocitli na nádvoří v knihovně, ťukněte trochu na deku, ať si zvyká…
Za celý Domácí hospic Athelas vám přeji radostné jarní okamžiky.
Katka Literáková
P.S. Dává-li vám naše práce smysl, budeme velmi vděční za vaši finanční podporu. I 50Kč měsíčně místo jedné kávy, znamená pro naše pacienty čas péče u nich DOMA. Děkujeme vám všem, kdo jste na základě těchto článků již nastavili svůj trvalý příkaz k úhradě, jste skvělí!
Číslo účtu: 8491450001/5500 – prosíme, pošlete nám své kontaktní údaje, moc rádi bychom Vám osobně poděkovali. Z celého srdce.
ZDROJ: http://www.piseckysvet.cz/info/archiv-mesicniku