Svítí slunce, nebe je modré a kolem mě lehce fouká teplý větřík.
Jsem na zahrádce, sedím na svojí jógové podložce a jemně se protahuji, dýchám a nakonec si lehám na záda. Moje tělo je příjemně uvolněné, hrudník je široký a srdce i plíce mají konečně dostatek prostoru. Ležím, vyživuji své tělo vědomým dechem a pozoruji to nádherné modré nebe. Je mi moc dobře.
Najednou začínají v mé mysli přistávat myšlenky. Krouží kolem mé hlavy jako zběsilý hurikán a já jim začínám naslouchat. Téma se zdá být víc než jasné: smrt a odchod z tohoto světa.
Hádám, že si mě tohle téma dnes našlo i proto, že vedle mě leží kniha Moje milá smrti od Veroniky Hurdové, kterou poslední dny čtu. Je to příběh mladé maminky tří dětí, které nečekaně zemřel manžel. Veronika v knize popisuje, jak vnímala odchod svého milovaného manžela, a jaké dary jí smrt blízkého do života přinesla.
A já, zatímco stále ležím na své jógové podložce přemýšlím, jak asi tady a teď vnímají lidé smrt svého blízkého, kterého nedávno ztratili.
Léto je v tomhle malinko kruté. Najednou si uvědomíme, že už nezažijeme čas s naším blízkým. Už nikdy nebudeme opejkat buřty se svým tátou, už nikdy nám naše milovaná babička neupeče ten výborný koláč z borůvek ze zahrádky. Naši milovaní nás už nikdy neobejmou na letní rodinné slavnosti a už nikdy se s nimi nebudeme moci pohádat a znovu se usmiřovat.
Už jsou to skoro 3 roky, co odešel můj tatínek, o kterého nám v posledních měsících jeho života pomáhal pečovat právě Domácí hospic Athelas. A musím říct, že to první léto po jeho odchodu bylo nejtěžší. Najednou člověk vidí tu prázdnou díru, která v jeho životě je. O to víc je to vidět na rodinných oslavách, kde jeho energie chybí. Ta díra potřebuje čas na zacelení, ale stejně tam tak trochu vždycky bude, protože pokud jsme někoho milovali a on odešel, ta díra v našem srdci zůstane napořád.
Letos prožívám třetí léto po taťkově smrti a všichni v rodině už prožíváme ty teplé letní dny o něco lépe. Možná už jsme si prostě jen zvykli. O to víc mě to nutí přemýšlet nad tím, jak to teď všechno prožívají rodiny, kterým někdo zemřel nedávno.
Moje myšlenky se stáčí na jednu milou ženu, která před pár měsíci zemřela. Byla v mém věku, pouhých 32 let, maminka dvou dětí a její nemoc a následně odchod zasáhl mnoho lidí kolem. I mě. A protože jsem znala její rodinu, často na ně myslím a říkám si, jak se asi mají její děti, její přítel, rodiče, sestra. Jak moc těžké to pro ně všechny je.
Nejradši bych je všechny objala, protože sama moc dobře vím, jak těžké je ztratit blízkého člověka. A zároveň vím, že i odchod milovaného může proběhnout důstojně, s láskou a podporou celé rodiny a lidí s otevřeným srdcem, kterých je v Domácím hospici Athelas víc, než dost.
A i přesto, že naši milovaní zemřou, my ostatní tu stále jsme. Tak nějak jsme si tu my všichni zbyli.
Jaké poselství vám chci dnes vlastně předat?
To, abysme si užívali čas léta se svou rodinou plnými doušky. Nikdy nevíme, kdy je to naposled. Buďme tu jeden pro druhého, zpomalme, přestaňme se hádat kvůli maličkostem.
A nezapomeňme, že na tu bolest ze ztráty tady nemusíme být sami. Vždycky kolem sebe máme někoho, kdo nám otevře svoje srdce a bude nám i v bolesti naslouchat. I my v hospici tohle svým klientům, rodinám a všem pozůstalým nabízíme. Podporu. Jsme tu pro vás a jsme připravení. Nikdy na to nemusíte být sami.
Barča Smrčinová